Naše první Vánoce s oběma dětmi se moc nedařily. Většina návštěv, které jsme si domluvili, byla zrušená z různých důvodů. Děti nám onemocněly ošklivým kašlem dva dny před Vánoci, Edovi rostly zuby, takže noci byly šílené, a do toho se nám rozbil i kočárek. Když se konečně dětem udělalo lépe, nasedli jsme do auta, abychom navštívili bratrovu rodinu...a auto nechtělo nastartovat! Kvůli dětem jsem musela jednat rychle, tak jsem hned vymyslela náhradní program - krátkou procházku po okolí. Snažila jsem se být kvůli dětem silná, ale uvnitř jsem vřela. “Jak mám tohle chápat? To jsme takoví smolaři? Nebo je to nějaká lekce? Proč zrovna my? Proč zrovna teď??” Emička se mnou šla za ruku a z ničeho nic se mě zeptala: “Co se děje, maminko?” Zarazilo mě, že se ptá, a odpověděla jsem: “Vlastně nic, Emmičko. Je to v pořádku.”

Kolem Vánoc je hodně tlaků. Aby bylo všechno perfektní, aby bylo dobré jídlo a hezké dárky, abychom byli s lidmi, které máme rádi. Aby byla atmosféra a výzdoba, abychom dostatečně prožívali důvod, který za svátky stojí a který slavíme. Ale pravdou je, že se do ničeho nemusíme tlačit. Nemusí to tak být. Vlastně není ani důležité být spolu, jak to všude slyšíme. Důležité je rozjímat o tom, co slavíme.

Záměrně volím slovo rozjímat; vyvolává ve mě představu určitého myšlenkového přežvykování - a přesně to bychom měli dělat s příběhem o Ježíšově narození. Vždyť to je naše největší štěstí - že se nám narodil Pán, Spasitel a Přítel. A to všechno ostatní, ta očekávaná hojnost, to je navíc! 

Děkuji, Otče, že jsi poslal na zem svého Syna, aby se nám stal Zachráncem a Přítelem. Děkuji za požehnání, kterými nás zahrnuješ i během svátků. Pomoz mi být ti za to vděčná a vážit si toho.

Za co můžeš být vděčná dnes? Z čeho máš radost? Zkus si sem zapsat aspoň pět bodů!

Co z toho, co pro tebe Ježíš udělal pro tebe má momentálně největší význam?